Eliška Heráková: Byla jsem v Superstar, v jedné velké lži

Eliška Heráková se narodila v Milevsku, kde také žije. Je to sedmnáctiletá studentka střední školy a mezi její největší koníčky patří hudba. Ráda zpívá a své vášni dává skutečně hodně času. Na své škole si nejednou vysloužila obdiv ostatních studentů a kromě toho také zpívá v kapele. Není se tedy čemu divit, že mladá zpěvačka neváhala a dne 15. ledna 2011 se v pražské hotelu Corinthia zúčastnila castingu do slavné soutěže Česko-Slovenská Superstar.

Jak dopadla její cesta za slávou a jaké z ní má pocity, to nám sdělila v našem rozhovoru.

Eliško, jak jsi dokázala nabýt takové sebevědomí a zúčastnit se podobné soutěže? Byl to tvůj vlastní nápad?
Ano, byl to můj vlastní nápad, ale přesvědčila jsem se až po názoru přátel, kteří mě velice podporovali po celou dobu čekání na casting. Nakonec jsem si řekla, že risk je zisk a tak jsem to zkusila. Sebevědomí jsem měla vysoké, ale to jen díky mým kamarádům, bez nich bych si nedokázala ani stoupnout před porotu…

Neměla jsi strach z případného neúspěchu? Přeci jen, do podobné soutěže se hlásí tisíce lidí…
Strach jsem měla, ale bylo divné, že jsem ho moc nepociťovala. Už když jsem tam přišla, cítila jsem se jako vítěz a věřila jsem si. Věděla jsem, že pokud to nevyjde, nic se nestane, i když abych pravdu řekla, úplně jsem vyloučila prohru na prvním castingu…

Nepotkala jsem ani jednoho z porotců. Celé to byla jedna velká lež. Hodnotili mě dva naprosto neznámí porotci…

Co jsi cítila, když jsi si stoupla před porotu? Měla jsi strach z některého z porotců a potkala jsi se s nimi vůbec?
Nepotkala jsem ani jednoho z porotců. Celé to byla jedna velká lež. Hodnotili mě dva naprosto neznámí porotci, tudíž to, co vidíte v televizi, jak první castingy probíhají před skutečnou porotou, není pravdivé.

Když jsem předstoupila před ty dva porotce, které jsem vůbec neznala, měla jsem pocit pohody, byla jsem v klidu. Nervy se dostavily až když jsem se představovala do kamery, ale když jsem přistoupila ke zpěvu, byla jsem si mým hlasem stoprocentně jistá…

Aha, mrzelo tě, že jsi nepotkala porotce z televize?
Ano, velice mě to mrzelo, protože jsem chtěla slyšet jejich názor a ne názor nějakých cizích lidí. Navíc jsem si dala slib, že když nepostoupím, řeknu do očí Rytmusovi větu z jeho písně: „Tak to pochop, už je konec“, to se bohužel nestalo.

Jaký byl verdikt poroty, před kterou jsi předstoupila? Jak se zachovali?
Zeptali se mě na můj věk a tak jsem jim odpověděla. Řekli, že jsem ještě velice mladá a můj hlas se bude i nadále vyvíjet s tím, jak budu stárnout. Mám však prý krásnou barvu hlasu. Jeden z porotců však dodal, že už tam měli lepší zpěváky. A tak jsem nepostoupila…

Jaký pocit jsi z toho měla? Polemizovala jsi s nimi nějak?
Nemohla jsem tomu uvěřit. Sevřelo se mi srdce a hlavou mi proletěly miliony myšlenek. Poděkovala jsem a odebrala jsem se pryč. Moje kroky byly hodně pomalé, šla jsem jako tělo bez duše. Jako kdyby uvnitř mě něco zemřelo.

Po příchodu do haly jsem přestala vnímat všechny lidi kolem mě, kamery, fotografy, nikoho jsem neslyšela, jen tlukot mého srdce. Jako prvnímu jsem to zavolala mému největšímu příteli, který mi nejvíce pomohl s přípravami. Bohužel, když zvedl telefon, nevydala jsem ani hlásku, tak moc mě to bolelo. Po chvilce jsem mu řekla, že jsem nepostoupila a on mi nevěřil. Tekly mi slzy a nešly zastavit.

Za chvíli mě spatřila nějaká moderátorka a dala povel kameramanovi, aby točil, jak brečím. Nakonec se mnou udělali i rozhovor. V tu chvíli mi došlo, že se nic nestalo. Že to vlastně oni jsou hloupí, že nevzali takovou poctivou holku. Musela jsem si dodat odvahu a sebevědomí, abych se vzchopila…

Po příchodu do haly jsem přestala vnímat všechny lidi kolem mě, kamery, fotografy, nikoho jsem neslyšela, jen tlukot mého srdce.

Jak na to zareagovalo tvoje okolí?
Na castingu jsem byla sama. Moje maminka byla se svojí kamarádkou ve městě a čekala až skončím. Okolí do mě vkládalo své naděje a já je zklamala. To mě mrzelo asi nejvíce. Byli však smutní se mnou.

Díváš se na to s odstupem času jinak? Seberealizovala jsi se nějak nebo jsi s hudbou skončila?
Po této zkušenosti se moje sny na nějaký čas rozplynuly. Trvalo nějaký ten čas, než se vrátilo mé pravé já, ale s hudbou neskončím, protože na to ji až moc miluji. Jsem šťastná, když mohu svůj zpěv ukázat mým spolužákům a dalším, jelikož oni mě vždy podrží. A doufám, že se jim můj hlas upřímně líbí…

Přemýšlíš o účasti v dalším ročníku nebo jsi tou soutěží otrávena?
Přemýšlela jsem o tom, ale řekla jsem si, že to by byla ztráta času, jelikož tato soutěž je samá lež a já chci zpívat poctivě. Chci se dostat výš jen poctivou dřinou. Po tom, co jsem zažila, mě tato soutěž znervózňuje, vytáčí. Nemám jí ráda, jelikož jen pár jedinců si tam zaslouží své místo, ale zároveň jim to přeji, protože oni taky mají sny podobné těm mým. Jim se to splnilo a tak jsem ráda alespoň za jejich splněné sny…

Děkujeme Elišce za rozhovor a za celou redakci jí přejeme hodně štěstí při dalším plnění jejího snu.